Je pochopitelné, že lidé coby silně společenský druh potřebují přátelství a společnost jiných lidí. Bylo dokázáno, že lidé vyrůstající odloučeně mají mnohem větší pravděpodobnost psychických potíží. Na tom není nic zvláštního, a lidé instinktivně tuto potřebu naplňovali po tisíciletí. Až moderní doba tuto situaci změnila, a to ne zrovna příznivým způsobem.

Stále více totiž přibývá těch, kteří své přátele mají pouze za stěnou obrazovky a společně se nikdy nesetkají, ať už proto, že jsou každý z jiného konce světa nebo zkrátka proto, že o to ani jeden z nich nestojí. Na tom není nic špatného, ovšem pokud tento typ přátelství zcela nahradí to klasické, pak už si zaděláváme na problém. Studený kontakt přes počítač, byť sebelepší, nám totiž nemůže skutečnou osobu nijak nahradit.

Proč jim tedy propadá stále vice lidí? Má to svůj poměrně jednoduchý důvod: je to pohodlnější a hlavně bezpečnější, a to pro obě strany. Už nemusíme nikam chodit na společné akce nebo posedět, nemusíme se bát, že na smluvenou schůzku nepřijde. Jednoduše vidíme, kdy je online a můžeme jej kontaktovat.

Ovšem nesmíme zapomínat, že je zde i prvek nejistoty, a to celkem velký. Za prvé si nikdy nemůžeme být jisti, zda je onen člověk tím, za koho se vydává, a to bez ohledu na to, co nám o sobě tvrdí, a samozřejmě obráceně platí totéž. Na druhou stranu nám to umožňuje být kýmkoliv chceme, bez ohledu na to, jak skutečně vypadáme nebo kolik nám je let. Mnozí jsou pak také odvážnější a průbojnější, když mohou být v anonymním internetovém světě.

Zkrátka se ukazuje, že i toto je cena, byť nečekaná, kterou platíme za pohodlí, které nám internet přináší. A je jen na nás, zda jsme ochotni ji platit, nebo zda jsme ochotni investovat do skutečných přátelství. Ti online nám totiž ve chvíli nouze obvykle dost dobře pomoci nemohou, i kdyby nakrásně chtěli.